Případ Sunny Days rozvířil mínění veřejnosti laické i odborné. Natolik, že kdyby tlak médií trval, mohlo by to nevratně poškodit celý český trh zájezdů, znejistit klienty a vehnat je do ochotné náruče zahraničních cestovních kanceláří či k samostatnému sjednávání dovolené po internetu. V této chvíli se nedá zodpovědně prohlásit, kdo, v čem a jak dalece byl v právu. Za prvé to souhrnně asi nejde a za druhé to posoudí soud, když ne jiný, tak soud času. Je však nutné vyvodit závěry, které by zabránily něčemu podobnému do budoucna.
Obecně shrnuto: zákon č. 159/1999 Sb. zajišťuje ochranu klientů pro případ úpadku cestovní kanceláře. Logicky pouze pro případ úpadku – ve všech ostatních případech se klient může domáhat svých práv soudní cestou. Jenže týž zákon vytváří naprosto nerovný vztah mezi dvěma typy soukromých subjektů. Cestovní kancelář pojištění mít musí, pojišťovna pojistit nemusí. Pro cestovní kanceláře je to otázka existence, pro pojišťovnu většinou okrajová komodita. Veškeré protesty ACK proti této nerovnosti byly zákonodárci vždy smeteny ze stolu poukazem, že bankovní garance není možná kvůli střetu s jinými zákony, že pojistný trh je dost velký na to, aby zajistil konkurenci, a že zdravá cestovní kancelář vždy najde pojistitele. Absurditu tohoto argumentu ilustruje skutečnost, že několik let fungoval pro pojištění cestovních kanceláře jen pool pojišťoven. O tom, že nové malé subjekty prostě nemívají vůbec šanci, ani nemluvě. Od novely zákona v roce 2006 byli klienti celkem dobře chráněni (což eráru a veřejnosti bohatě stačí) – a cestovním kancelářím nezbylo než přijmout vnucený diktát. Až do loňského roku tak vše fungovalo bez očividných závad.
Případ Sunny Days obnažil všechny skryté nedostatky. Cestovní kanceláři „doběhlo“ pojištění, o neprodloužení se dozvěděla dost pozdě na to, aby mohla opatřit nové, zvláště když dosavadní pojistitel porušil povinnost mlčenlivosti a vzbudil tak vůči ní značnou nedůvěru a když se jedná o tak velkou cestovní kancelář, že ne každá pojišťovna disponuje dostatečným potenciálem svého zajištění pro tyto případy. Sunny Days jsou ale bojovníci a nehodlají kvůli tomu přestat podnikat. Transformovali se tedy na agenturu a dál hledají pojistitele. Co s klienty, kteří si koupili zájezd v době, kdy pojištění platilo? Sunny Days nejsou v úpadku a chtějí uzavřeným smlouvám dostát. Čímž nastala otázka přesného výkladu zákona, co v takovém případě dělat. Ponechme Sunny Days stranou, protože tady nejde o jejich problém či finanční stabilitu, tady jde o princip.
Všichni klienti, kteří si zakoupili zájezd v době platnosti pojistky, jsou pojištěni pro případ úpadku cestovní kanceláře bez ohledu na to, kdy se zájezd má uskutečnit. Pojišťovny (jejich asociace) tvrdí, že cestovní kancelář, která se transformovala na cestovní agenturu, musí okamžitě buď převést všechny dosud neuskutečněné zájezdy na nějakou jinou cestovní kancelář, nebo zájezdy a cestovní smlouvy zrušit a klientům vyplatit náhradu (která v případě blízkých termínů převýší částku, již klienti cestovní kanceláři uhradili!). Pro pojišťovny velmi výhodný výklad. Jakmile by cestovní kancelář transformovaná na cestovní agenturu smlouvami jakkoliv hnula, přestane původní smlouva, a tím i pojistná ochrana platit. Transformací vzniklá agentura dost pravděpodobně nemůže mít prostředky, jak klienty vyplatit, a to ani finančně zcela zdravý subjekt, protože předplacené úhrady služeb jí nikdo nevrátí, zatímco ona má vracet podstatně víc. Takže by se docela pravděpodobně dostala do úpadku až v důsledku této povinnosti. Jenže bude pak ještě pojistná ochrana platit? Pojišťovny naznačují, že ne, že ta platí pro případ úpadku cestovní kanceláře, a ne agentury. Přidal-li by se k tomu argument, že cestovní smlouva byla tak jako tak vypovězena, budou z obliga zaručeně. Takže řešení zcela absurdní jak pro cestovní kancelář, tak pro klienty.
Pro klienty by bylo nejschůdnější odjet na zájezd dle původních propozic, pokud je to původní cestovní kancelář schopna realizovat. Jenže aby jejich pojistná ochrana byla neprůstřelná pro případ, že by to po odjezdu nevyšlo, neměla by původní cestovní kancelář o svou koncesi přijít! Zároveň by však neměla mít možnost dále podnikat v rozsahu podnikání cestovní kanceláře, protože nemá pojistku. Nelze připustit, aby bez ní nabízela a prodávala další zájezdy nebo měnila již uzavřené cestovní smlouvy.
Co s tím? Je třeba novelizovat zákon 159/1999 Sb.? Na k tomu svolané poradě, kterou řídil osobně ministr pro místní rozvoj, bylo konstatováno, že kvůli tomu není novela zákona 159/1999 Sb. nutná; zákon chrání klienty dostatečně a uvedený problém lze řešit plným využitím dikce živnostenského zákona, který dává v § 27 ministerstvu pro místní rozvoj pravomoc stanovit podmínky koncese či jejího pozastavení tak, aby bylo možno naformulovat potřebný rozsah. Zodpovědní pracovníci MMR i MPO k tomu osvědčili vůli i podrobné znalosti problematiky. S ACK se shodli v tom, že pokud bude zajištěna efektivní pojistná ochrana klientů, není důvod nepovolit cestovní kanceláři, která pozbyla pojištění, vypravit zájezdy prodané v době platnosti pojistky.
ACK zároveň požádala ministra pro místní rozvoj i o komplexní řešení. Tedy nejen toho, co s klienty, ale také co s postavením cestovních kanceláří, aby nebyly rukojmím pojišťoven. Za celou dobu povinného pojištění cestovních kanceláří bylo pojistných případů v České republice velmi málo. Pojišťovny tak mohly snadno nejen získat zkušenosti, ale i akumulovat prostředky. Přesto pojistné podmínky jsou velmi tvrdé, pro některé firmy za hranicí pro sjednání bankovní garance. ACK požaduje, aby byl jasně a právně závazně stanoven postup pro pojišťovny v případě pojištění cestovních kanceláří (např. časové lhůty pro vyjádření se, zda cestovní kancelář pojistí), jakož i sankce za porušení tohoto postupu a dalších povinností pojistitele. V této souvislosti by měly být stanoveny podrobněji i všeobecné pojistné podmínky. V brzkém časovém horizontu pak žádáme, aby byly brány v úvahu i další formy zajištění cestovních kanceláří tak, jak je to v Evropské unii běžné. Zároveň ACK požaduje, aby pro případ úpadku byly jištěny i letecké společnosti.
Text: Ing. Eva Mráčková,
vedoucí sekretariátu ACK ČR