První plánovací období máme za sebou a můžeme proto bilancovat. Po vstupu do Evropské unie se pro nás v cestovním ruchu mnohé změnilo. Podívejme se na to z několika málo pohledů.
Prvním by mohla být změna vízové politiky. Mnoho zemí odhodilo stud a ihned poté, co jsme 1. května 2004 vstoupili do Evropské unie, přestaly po nás požadovat víza. I my jsme se zachovali slušně a poctivě a mnoha zemím otevřeli svou pohostinnou náruč bez nutnosti pořizovat víza. Některým státům jsme však v souvislosti se vstupem do EU svoji bránu hodně přivřeli. Ukázkou té černé stránky je Ruská federace. Odborníci si jistě pamatují na propad počtu ruských turistů při zavedení vízové povinnosti v roce 2000, ze kterého jsme se dosud nevzpamatovali. Odměnou za tuto restrikci je zuby nehty přetrvávající vízová povinnost našich občanů do USA. Sice se o podpoře zrušení této vízové povinnosti kdesi v Evropském parlamentu mluvilo, ale preferujme činy před laciným PR politiků. A ruku na srdce – kdo by při pohledu na kurzovní lístek poslední doby chtěl ještě načerno pracovat v USA?
Není vše ale jen černé. Nemuseli jsme přemýšlet, stačilo jen překládat. Evropský parlament pro nás připravil mnoho nařízení, která se nám jistě hodí. Vzpomeňme třeba na nařízení o černé listině nebezpečných leteckých přepravců. Vymyslet něco takového u nás by trvalo hodně dlouho Škoda jen, že právo Evropské unie není složeno jen z nařízení, ale také ze směrnic. Jedna z nich nám v podobě zákona 159/1999 Sb. (a to dokonce i po slavné loňské novele, které profíci říkají dvěstěčtrnáctka) ztrpčuje život dodnes. Kolika subjektům umožňuje špatně poskládaný zákon načerno podnikat? A se stejnou vervou, s jakou se nepostižitelné fyzické osoby nekale starají přes své osobní známé o přeprodej penzionů v Chorvatsku, nebo pseudocestovní agentury prodávající zájezdy zahraničních cestovních kanceláří, perou se jednotlivé resorty o to, kdo bude na cestovní ruch více působit. Přes veškeré úsilí ministerstva průmyslu a obchodu se za bujarého smíchu spolků, svazů a cestovních klubů organizujících vše – od domácího pobytu až po zahraniční dovolené – dozvídáme jenom o postizích cestovních kanceláří za nějaké chybějící drobnosti v označení provozovny.
Přes jasně a dávno dané logo České republiky, které se konečně začalo objevovat jednotně téměř všude, nám ministerstvo zahraničních věcí vypouští jakési „bubliny“. Přes jasný přínos cestovního ruchu na Ministerstvu pro místní rozvoj ubývá pracovníků, kteří pro něj pracují. Ještě že zatím zbývá alespoň CzechTourism, takže se o propagaci naší země v zahraničí a cizince na dovolené v Čechách má zatím kdo postarat.
Ano, přínos Evropské unie je ohromný. Dokonce tak ohromný, že sami nevíme, jestli jsme Česká republika, Czechland, Česko nebo Czechia, a tak ani ostatní obyvatelé Evropské unie mnohdy ani neví, kde nás na mapě vlastně hledat. Nevadí, zato když pojedeme někam do zahraničí a ocitneme se v nouzi, můžeme zaklepat na dveře jakéhokoliv konzulátu z jiné země Evropské unie a požádat tam o pomoc. Doufejme jen, že tam přes všechny ty změny jmen naší země pochopí, odkud vlastně jsme a nepřibouchnou nám dveře před nosem.
Evropská unie nás má tak ráda, že nám dokonce přidělila nějaké ty finance, abychom ji snáze dohonili. A tak nám nedávno skončilo slavné výše zmíněné první plánovací období 2004 – 2006. Dotace ze všech stran a pro všechny. Zpočátku rozpačitě, ale závěrem peníze jen pršely, hlavně aby se stihlo dočerpat. Škoda jen, že jsme se vším tak trochu pozadu a možná trochu bez koncepce. Ano, každá výzva je podpořena strategickým plánováním a mnohastránkovými studiemi a analýzami, ale na konci všeho v realizaci projektů jsou jen a jen normální lidé, kteří na přebujelou administrativu nemají mnohdy čas a mnohdy možná ani chuť. Tak se stává, že projekty vyhrávají zlatokopové s týlovým zabezpečením poradenských firem, které si podstatnou část získaných financí ukrajují pro podobná byrokratická slohová cvičení, jako jsou pravidla realizací projektů samotných. Poraženým se pak stává plánovaný koncový uživatel, neboť ten se o nabídkách vzdělávání nebo podporách z jednotlivých realizovaných projektů mnohdy ani nedozví.
První plánovací období jasně ukázalo slabiny celého systému, kdy jedna myšlenka byla přetavena ve tři různé projekty, které sice chtějí stejnou věc, ale vedeny jsou odlišně a navzájem si tak místo podpory vlastně konkurují a přetahují možné zájemce. Ale to koneckonců není v naší zemi nic nového, vždyť penziony na horách v jedné vesnici si také jdou po krku a vůbec nechápou, že tím paradoxně ulehčují marketing jejich opravdové konkurenci kdesi v rakouských Alpách. Jediným rozdílem je, že za první případ může tak trochu stát, zatímco ten druhý je v rukou podnikatelů.
Odborník opět podotkne, že přece máme destinační managementy a podobné nástroje, které dnes hojně kraje a města využívají k plánování rozvoje cestovního ruchu. To je sice pravda, ale podívejme se, kolik z nich není jenom umělá zaměstnanost rodinných příbuzných nebo kamarádů starosty nebo nezákonným nahrazováním koncesovaných cestovních kanceláří. Kolik lidí, pracujících v oblasti destinačního managementu, vlastně ví, o co se vpodstatě jedná a co má být náplní jejich práce?
Ale nehažme všechny do jednoho pytle. Máme u nás na vynikající úrovni školství, které se stále více zabývá vzděláváním v oblastech cestovního ruchu a začíná to být vidět. Možná by se dokonce hodilo takové školy (veskrze soukromé, a tedy placené) více podporovat, aby studium na nich bylo dostupnější. Pak bychom měli k dispozici více odborníků, kteří by jistě dokázali smysluplně investovat další slíbené miliardy z podpor plánovacího období 2007 – 2013, které sice již před měsícem začalo, avšak konkrétní možnosti čerpání jsou stále v nedohlednu. Pak je totiž jenom krůček v tomhle globálním světě myslet na olomoucký tvarůžek, chodský koláč nebo dobře sušenou českou křížalu. V naší malé zemi toho máme hodně co nabídnout, jenom si musíme uvědomit, že konkurenti nejsme sami sobě. Jednou totiž to plánovací období skončí a další peníze už nepřijdou, tak abychom pak nebyli překvapeni, že místo pořádných investic do budoucnosti jsme všechno vlastně jen tak utratili.
Michal Veber