Pool skončí, osud pojištění je nejistý, zákon 159/1999 Sb. se snad bude novelizovat (kdypak asi?), některé outgoingové cestovní kanceláře už nabízejí zimu 2003…, pěkně nám to vykvétá. V lednovém čísle COT Businessu jsme konstatovali, že zevrubná novelizace milovaného zákona je jediným slušným a systémovým řešením a že je zapotřebí začít na tomto řešení pracovat bez prodlení, neboť včera bylo pozdě. Zároveň jsme se obrátili na některé cestovní kanceláře a agentury s otázkou
Jaké změny byste navrhovali v zákonu 159?
Někteří dotázaní odpověděli, jiní slíbili odpovědi, ale pak se zalekli, a našli se i takoví, kteří na rovinu řekli, že se bojí, aby neměli později s pojišťovnami problémy. Spektrum názorů, které nám do redakce došly, má rozsah od subkontra a až po pětičárkové cé, tedy z jednoho konce klaviatury na druhý. Zákon je dobrý. Zákon je dobrý, ale měl by se dodržovat. Zákon mi nevadí. Zákon je zastaralý a měl by se novelizovat. Zákon škodí. Zákon je děravý a ti, kteří děr využívají, by se měli zrušit. Pojištění by se mělo zrušit. Zrušit zákon, protože je špatný od začátku do konce.
Někdy je to opravdu zábavné čtení
Dean Valášek
Ridha Ben Ahmed, CK Sunny Days:
Samotný zákon byl dobrou myšlenkou. Lidé začali opět důvěřovat cestovním kancelářím. Avšak nejsem zastáncem plateb pojistného. Každoročně zaplatíme pojišťovně miliony, které zmizí nenávratně na jejím kontě. Navrhoval bych založení státního garančního fondu, na který by cestovní kancelář svoji nevratnou garanci složila. Stát by mohl s těmito prostředky disponovat dle vlastního uvážení, například je použít při různých živelných pohromách či na opravu kulturních památek apod.
Kristýna Kloudová, Snail Travel:
Určitě je dobré, že tento zákon existuje, jelikož se tím zpřísní podmínky pro podnikání v cestovním ruchu a tím se i zkvalitní profesionalita nově vznikajících cestovních kanceláří a agentur.
Samozřejmě jako každý člověk, který se setkává se zákonem v praxi, bych změnila spoustu věcí.
Především bych se zamyslela nad platbami pojištění, jelikož si myslím, že by se to vše dalo vyřešit efektivněji, a to formou určitých finančních garancí, kterými bude touroperátor ručit v případě vzniku jakýchkoliv finančních potíží. Může to být forma garance, kterou podnikatel složí u své banky nebo forma jakéhosi garančního fondu…
Michal Moravec, CK B&K Tour,Hradec Králové
Ať je zákon jakkoliv špatný nebo dobrý, je především nutné jej konečně začít prosazovat v praxi. Osobně bych ocenil, aby ti, kteří volají po změnách, raději napřeli své úsilí směrem k tlaku na příslušné orgány státní správy, jimž tolik žádané důsledné uplatňování jde bohužel pomaleji, než by bylo žádoucí. Naprosto nechápu, jak je možné, že se na trhu stále pohybuje tolik nekoncesovaných subjektů prodávajících evidentní zájezdy.
Mgr. Ing. Zdeněk Marek, CK Alexandria, Praha
Na tomto zákonu je problematických již od počátku řada skutečností. Za prvé je to vznik. Cestovní kanceláře jsou postaveny do pozice určitého „elitářství“ v negativním slova smyslu. V době, kdy občané státu přicházeli o mnohem větší finanční prostředky (např. při nedodržení smluvních podmínek subjektů v oblasti stavebnictví), byly to právě cestovní kanceláře, kterým byla jako jediným uložena povinnost pojištění. Je naprosto nepřijatelné a nesprávné, aby právě cestovní kanceláře byly zatlačeny do pozice nejvíce rizikové skupiny.
Zákon ukládá povinnost subjektům se pojistit. Přitom stát, jako realizátor výkonu moci, již žádnému subjektu neukládá povinnost s cestovní kanceláří alespoň o pojistce jednat. Nikdo se tedy ani nemohl divit, že se pojišťovací ústavy do smluvních vztahů příliš nehrnuly. V této oblasti navíc nebyly žádné zkušenosti.
Zarážející je, že zcela nelogicky musí být pojištěny pouze subjekty, které organizují hlavně letecké zájezdy a zajišťují minimálně dvě služby, tedy dopravu a ubytování. Subjekty organizující zájezdy vlastní dopravou a autobusem své klienty nepojišťují vůbec, nebo velmi omezeně. Přitom v konečném součtu může jít o stejné finanční roční objemy. Zájezdy by měli pojišťovat naprosto všichni, tedy i firmy, které zajišťují pouze letenku, ubytování apod. Dochází tak velmi často k obcházení zákona. Cestovní kancelář Alexandria pojišťuje všechny klienty, včetně těch, kteří si objednají pouze jednu službu. Nedovedu si představit, že bychom vysvětlovali klientovi, že kvůli tomu, že si objednal jen jednu službu, nemá právo na pojistku. Klienty chyby zákona nezajímají.
Jiří VELEK, cestovní agentura Matylda
1) Tento zákon zásadně zkomplikoval a zpomalil proces prodeje zájezdu.
Nesmyslně předepisuje, aby cestovní smlouva byla uzavřena na originálním tiskopisu konkrétní CK, místo aby jednoznačně stanovil povinné údaje, které musí být uvedeny tak, aby cestovní smlouva byla platná. To by jak prodejcům, tak klientům umožnilo používat třeba jen jeden formulář běžně dostupný v každé kanceláři i na internetu. Znamenalo by to značné urychlení, neboť by odpadlo zbytečné zasílání prázdných formulářů klientům. Stejně tak zasílání originálu smlouvy je zbytečnou duplicitou časově i nákladově výhodnějšího zaslání faxem či mailem. Originál může zůstat uložen u prodejce. Mimochodem systém bankovních operací ČSSR tento princip zavedl s platebními příkazy již v roce 1980!
2) Naprosto nebere v úvahu existenci výpočetní a komunikační techniky.
To vede ke zvýšeným nákladům a také ke komplikacím ve vytváření software pro CK a CA.
3) Svou nedokonalostí (hezky řečeno o té hrůze) dává obrovský prostor pro různé výklady a zneužití, zejména v reklamě.
Stále se opakuje strašení klientů před malými CK a CA. Přitom je to nesmysl. Selským rozumem lze snadno posoudit, že zkrachované nebo vytunelované firmy patřily právě k těm velkým. (Úlohu malých prodejců bych rád probral jindy – nemyslím, že to přímo souvisí s tímto zákonem).
4) Nedává klientovi možnost vybrat si, zda vůbec chce být pojištěn, a nutí ho pojistit se i v případě, že se dopraví sám a má zajištěno jen ubytování a stravování. Je to nápadně podobné socialistickému modelu myšlení.
5) Proti jevům, které nastaly v roce 1997, zákon zákazníky NECHRÁNĺ, protože tyto jevy může vyřešit pouze TRESTNĺ právo!
Na závěr bych rád důrazně připomenul (bohužel se to používá obecně), že dochází k zásadnímu matení pojmů, vždycky se o tom pohádám s právníky, někdy i přímo v cestovních kancelářích. Pojem POJIŠTĚNÁ CK je NESMYSL. Jedná se o záměnu subjektu. Žádná taková CK neexistuje – společnost proti krachu není lehké pojistit.
TO, CO JE POJIŠTĚNO, JE ZÁJEZD, a to jen takový, který je zájezdem ve smyslu zákona 159 (a vůbec nezáleží na tom, kde ho koupíte).
Ing. Olga Kunzeová, DCK Rekrea, Hradec Králové
Zákon vznikl, aby jasně vymezil pravidla hry pro podnikající subjekty, a měl zabránit i případným škodám na těchto subjektech páchaných. Kdo od jeho uvedení očekával, že vyčistí a projasní trochu ušpiněné renomé oboru zvaného turistika, byl určitě překvapen, s jakou rychlostí byly využity skulinky umožňující chytračit. Živnostenské úřady nejsou disponovány k provádění účinné kontroly a ti, kteří dodržují pravidla, včetně nákladů na pojištění, na to doplácejí. Výsledkem je, že poctiví (= hloupí) platí a „skulinkáři“ se smějí. A to bych si přála změnit.
Vlasta Siveková, CK Euroagentur Praha
Zákon by měl znovu přesněji vymezit, kdo může organizovat služby cestovního ruchu, kdo je může prodávat a uzavírat smlouvy se zákazníkem. Znovu definovat služby cestovního ruchu, které při prodeji jednotlivě nebo v kombinacích podléhají povinnému pojištění. Při současném stavu lze stanovené podmínky lehce obcházet.
Dalším důležitým bodem by bylo vytvoření účinného kontrolního a sankčního mechanismu při porušování zákona.
Roman Fisek, FIRO-tour
Dva roky v období „pod zákonem“ naprosto potvrdily to, čím argumentovali zástupci CK již v době vzniku zákona – totiž že hlavní cíl, kterým bylo zestabilnění a zprůhlednění trhu v ČR se zájezdy, zákon nesplnil.
Celkový počet CK a CA v ČR nijak výrazně neklesl. Vzhledem k tomu, že zákon přišel v období, kdy už naprostá většina silných CK byla ekonomicky stabilní, tak nepřinesl ani očekávané jistoty pro klienty. Tento fakt také dokresluje počet a velikost zkrachovalých CK po dobu platnosti zákona. Kromě nevyřešených drobností „znepříjemňujících“ denní činnost CK, jako je například vyplňování pojišťovacích karet, CK FIRO-tour spatřuje velké nedostatky v kontrole naplňování zákona.
Existuje množství agentur, které staví svůj vlastní produkt, paradoxně s výhodnými cenami, protože nepočítají v nákladech s nemalou částkou za pojištění. S nedostatečnou kontrolou naplňování zákona je v konečném důsledku subjekt chovající se přesně v intencích zákona vlastně znevýhodňován.
Ing. Vasilis Panatsis, Goldair Greece Tours
V novele zákona je bezpodmínečně nutné přesně definovat organizátora cestování a jeho postavení. Jedině to může zaručit, aby podnikání v oblasti cestovního ruchu probíhalo za rovných podmínek. Praxe totiž ukazuje, že současný zákon lze jednoduše obcházet. Velké množství agentur prostě rozložilo své produkty na více částí, takže jim to umožňuje nadále organizovat zájezdy bez toho, aby zákonným pojištěním zatěžovaly své rozpočty. O tom, že nejsou pojištěni, se klienti vlastně dozví až při případném krachu.
Je také třeba zavést více možností jištění než jen pojištěním, např. bankovními garancemi apod. Důležité je také vybudování účinného kontrolního mechanismu a stanovení sankcí.
Ing. Stanislav Zíma, Globtour Praha
Z našeho pohledu zákon neupravuje podmínky pro subjekty působící v cestovním ruchu ve smyslu oprávnění vytvářet a prodávat produkty v „přiměřeném“ objemu a finanční náročnosti vzhledem k základnímu jmění společnosti, ročnímu obratu. Nemyslíme si, že je například „zdravý“ případ, kdy společnost s ručením omezeným se základním jměním 100 tis. Kč objednává a organizuje letecké zájezdy.
Ing. Jiří Kryml, CK Daniela Travel
Zákon č. 159/99 Sb. je takový, jaký je. Můj vztah k němu je ambivalentní, tzn. někdy pomáhá, jindy spíše škodí. Pro naši CK je však závazný, a tak jeho největší slabinu spatřuji v absenci kontroly jeho dodržování. O sankcích ani nemluvě. Nemohlo by pak být možné, aby například CA uváděly klienty omyl tím, že vydávají katalogy či nabídkové listy pod hlavičkou CK.
Michal Cháb, Ideal Tour
Po zkušenostech z prvních let je možné říci, že zákon plní v základních rysech svůj hlavní účel. Nemyslím si, že by například nová náplň termínu zájezd případně ostatních termínů nově v zákoně zavedených vedla k zlepšení funkčnosti. Za poměrně nešťastné považuji úvahy směřující k změně určení pojistné částky – likvidace škodních událostí podle tohoto zákona tuto nutnost neukázaly.
Za nedostatečné považuji kontrolní a represivní mechanismy se zákonem spojené. Podle mého názoru se vinou této nedostatečnosti stále ještě vyskytují osoby, právnické i fyzické, které podnikají jako cestovní kanceláře, ačkoliv nesplňují zákonné podmínky (jsou buď nepojištěné, nebo silně podpojištěné), a to pouze z důvodu, že se prozatím není tak moc čeho obávat. Proto bych považoval za velmi účelné doplnění a zpřesnění zákona v tomto smyslu, tak aby bylo zřejmé, kdo a jakým způsobem může být potrestán v případě, že nedodrží zákonem dané podmínky, a také, jak má stát v takovémto případě postupovat. Poměrně bych uvítal zakotvení povinné součinnosti profesních komor a státních orgánů opět s přesným vymezením povinností a lhůt.
Michal Kužel, America Tours
Zákon o cestovním ruchu mi vadí už svojí podstatou – snahou státu regulovat a zasahovat do odvětví, kterého si až do „velkého třesku“ před několika lety vůbec nevšímal. Pravidla jsou třeba, ale zároveň je potřeba, aby je tvořili pokud možno lidé, kteří v tomto odvětví jsou nebo byli delší dobu doma. Jen kvůli neznalosti specifik jednotlivých druhů a forem cestování se mohlo stát, že se „v jednom pytli“ ocitli ti, kteří vozí turisty po Čechách, s těmi, kteří s nimi létají na druhý konec světa, a také ti, kteří vozí desetitisíce lidí charterovými lety, s těmi, kteří svoje klienty vozí autobusem za hranice na nákupy.
Je pravda, že když pytel vysypeme, máme hromadu touroperátorů. Ale proč má malý autobusový dopravce doplácet na veliké riziko krachu charterového kolosu a splňovat v podstatě stejná kritéria pro pojištění? Cožpak je stejné riziko krachu u cestovky, která má objednané šňůry leteckých zájezdů, a jiné, která létá linkovými lety a platí jen skutečně obsazená sedadla? Podle mého názoru je celý princip povinného pojištění chybný.
Stejně jako si klient volí pečlivě místo, kam pojede na dovolenou, měl by si stejně pečlivě volit cestovku, která ho tam doveze. Obezřetnost a dobré reference od spokojených klientů by měly být tou zárukou, po které slavný zákon volá!!
Pro cestovky je nedůstojné být odevzdány na milost pojišťovnám, které navíc o tento druh pojištění zjevně nestojí a pojistné podmínky podle toho vypadají. Za sebe mohu říci, že proklamované zvednutí ceny zájezdu po povinném pojištění o maximálně desítky korun je nesmysl, a klient si není o nic více jist, že na svoji dovolenou odjede. Jedinou teoreticky rovnou formou povinného pojištění by byl povinný odvod pevného procenta z ceny zájezdu na účet pojišťovny pro všechny pořadatele zájezdů – a důsledné a tvrdé postihy pro ty, kteří peníze neodvedou.
K mému negativnímu postoji vůči zákonu přispívá i fakt, že není řešen právně postih cestovních agentur za nedovolené podnikání – pořádání zájezdů, stejně tak i touroperátorů za obcházení zákona (zejména nabízením letenek nebo jiných služeb odděleně od zájezdu nebo přes jinou agenturu). Dále mě trápí stále se zvyšující počet nabízených zájezdů a organizovaných cest (za sebe mohu mluvit o Americe, ale patrně to je jinde stejné) pořádaných soukromými osobami nebo organizacemi bez registrace jako CK.
Dokud nebudou zákonem řešeny a poté i uplatňovány restrikce, nelze nastolit stav spokojenosti. Dle mého pohledu je zákon špatný jako celek a novela jeho částí nic nevyřeší. Je třeba zpracovat jej důkladně znovu za účasti a připomínek všech, koho se bude dotýkat. Do té doby se s ním budeme muset naučit žít – bude to tvrdé a všichni musíme ve vlastním zájmu zabrat, aby ten nový byl na světě co nejdříve. Dříve, než se dočkáme prvních krachů velkých touroperátorů z důvodu nemožnosti utáhnout vysoké pojistné.