Následující materiál, který nám dodala Národní federace hotelů a restaurací, ukazuje několik paradoxů týkajících se poplatků za autorská práva v evropských zemích. Harmonizace evropského práva se v tomto směru ukazuje jako problematická a vůči hotelům zatím velmi nespravedlivá.
1. Toto jaro se v Evropě prodává tisíce televizí, což je celkem obvyklé, když se odehrává světový fotbalový šampionát, který začne v Německu 9. června. Když ponecháme stranou samotný fotbal, prodej televizí dále vyšponují digitální technologie, obrazovky z tekutých krystalů, ploché obrazovky, domácí kina a další technologické vymyšlenosti. Před a po fotbalovém šampionátu se budou Evropané dívat na své nové televizní přijímače, filmy, televizní seriály a programy jak na DVD formátech, tak na pozemských, kabelových nebo satelitních televizích. Filmy a televizní programy stejně jako videohry generují enormní množství autorských honorářů a poplatků za duševní vlastnictví. A víme také, že společnosti, které bohatnou na prodeji televizorů, DVD přehrávačů a dekodérů, nezaplatí na těchto poplatcích za poskytování přijímacích aparatur a požitky z této zábavy v domovech a hotelích po celé Evropě ani jediné euro.
Paradox první: Překvapující je, že evropské autorské svazy hodlají vybírat poplatky od hotelů za televizní přijímače, které si nainstalovaly ve svých pokojích. Je zjevné, že 99 % hotelových pokojů v Evropě nemá DVD přehrávače a že hotel nebohatne ani z toho, že má na pokojích televizory nainstalovány a že nemá zisky ani jako společnosti, které televizory prodávají nebo pronajímají.
2. V roce 2001 Evropská unie schválila nařízení o autorských právech v informační společnosti a právech souvisejících. Nařízení zaručuje zákonný rámec pro práva duševního vlastnictví v digitálním prostředí. O několik let dříve upravilo nařízení 83 z roku 1993 autorská práva ve vztahu ke kabelovému a satelitnímu vysílání a obsah tohoto nařízení a jeho implementace prošly 3. února 2000 usnesením Evropského soudního dvora.
Závěr zní, že pokud se týká konceptu veřejné komunikace v televizním vysílání, nedošlo v případě hotelů, které si k obsluze svých společných a privátních prostorů nainstalovaly společné antény, k žádné evropské harmonizaci. Národní zákony se v tomto ohledu od sebe liší. Německé precedenční právo už v roce 1961 odmítlo, že by se autorská práva měla vztahovat na hotelové pokoje. Francouzské právo si odporuje (Printemps, Lutecia a Novotel), rakouská pravidla jsou jasná a v souladu s jejich urheberrechtským výrokem a rámec působnosti španělského zákona byl v roce 2003 omezen Nejvyšším soudem. Španělská exaktní teorie (Carrasco – Bercovitz, Comments LPI, strana 1759, Madrid, 1997) opustila i myšlenku, že pokud si hotel najme televizi a poskytuje ji v ceně pokoje, obsahuje nájemné i veřejnou komunikaci.
Pokud se týká kabelové televize, je nařízení z roku 1993 detailním textem, zatímco nařízení z roku 2001 je na druhou stranu širším textem, zabývajícím se veřejnou komunikací obecně a zaměřením zejména na internet, nikoliv na kabelovou televizi. Bylo by opravdu zvláštní, kdyby měl Evropský soudní dvůr objevit harmonizovaný soubor opatření v oblasti kabelové televize v obecném textu (nařízení 2001/29), když jej neobsahuje ani specializovaný text (nařízení 1993/83). Což je druhý paradox.
3. Paradox třetí: Nařízení z roku 2001 osvobodilo od poplatků společnosti, které zbohatly z rozšiřování internetu prostřednictvím širokopásmového příjmu a optických vláken. Této myšlence věnovalo nařízení pozoruhodnou poznámku č. 27: „Pouhé poskytnutí technického zařízení k umožnění komunikace není totéž jako komunikace ve smyslu tohoto nařízení.“ (pozn.: překl. red.)
Z toho důvodu společnosti poskytující kabelové služby a instalace satelitních nebo pozemních antén neplatí žádné poplatky. Rádio, televize, webové stránky a autorsky chráněný obsah se distribuují, pronajímají a zprostředkovávají širokopásmovými anténami a kabely. Stovky vysílačů, televizních a filmových kanálů, které se po roce 2001 vyrojily, obohatily společnosti poskytující kabelové, anténní a internetové služby. A proto autorské svazy vyrazily do útoku proti hotelům, ale ne proti výrobcům herních konzol, výrobcům nebo prodejcům televizí, antén a dekodérů, kteří díky digitální televizi bohatnou nejvíce.
4. Jsme benevolentní, a to, co nazýváme paradoxem, je ve skutečnosti nespravedlnost a nečestné a nesportovní chování hraničící s neslýchanou drzostí. Hotely nemohou doplácet na nařízení 2001/29, ze kterého byli hlavní protagonisté internetové expanze vyjmuti. Tento transfer nákladů, tj. přesun poplatků vyplývajících z autorských práv na ty, kteří netěžili z internetové expanze (zdroje obav a regulací obsažených v nařízení z roku 2001), je cynickým útokem na hotelový sektor. Hoteloví hosté nebydlí v hotelu proto, aby sledovali filmy v televizi nebo surfovali po internetu. Měli bychom připomenout, že hotely dnes ve svých zařízeních platí poplatky za použití repertoáru. Pro autorská práva to v žádném případě nejsou nějaké bezcelní zóny. Ale má-li být učiněno spravedlnosti zadost, neměly by hotely platit za profit jiných.
5. K tomu všemu by bylo opravdu podivné, kdyby měl Evropský soudní dvůr začít vydávat zákony. Nařízení 2001/29 podobně jako nařízení 1993/83 se vyhnula definici veřejné produkce pravděpodobně z toho důvodu, že v této oblasti neexistuje shoda na národních úrovních. Francouzské zákonodárství aplikovalo přístup k Novotelu v protikladu k případu Printemps y Lutetia a nemá větší platnost než německý případ Bundesgerichtshof z roku 1961, popřípadě rakouský z roku 1998 a španělský z roku 2003 nebo paragraf 62 britského zákona o autorském právu, patentech a návrzích z roku 1988. Proč by měl Evropský soudní dvůr harmonizovat něco, co Evropský parlament z harmonizace vyloučil? Má snad být soudní dvůr novým legislativním orgánem EU? Podle našeho kontinentálního právního systému samozřejmě ne.
6. A konečně, kdyby v naší globalizované ekonomice tyto neoprávněné nároky vůči evropským hotelům měly uspět, přesunuly by se hotelové řetězce a společnosti se sídlem ve Spojených státech velmi rychle do Evropy a přinesly by si s sebou jasnou konkurenční výhodu. Paragraf 110 amerického Zákona o autorských právech osvobozuje hotely a obytné domy od poplatků za sekundární přenos televizního signálu v jejich objektech a všechny jsou osvobozeny i od autorských poplatků. Když vezmeme v úvahu všechny ty proměnlivosti a disproporce v evropském autorském právu, které se liší stát od státu, opravdu chceme znevýhodnit evropské hotely vůči jejich americkým konkurentům? Evropský hotelový sektor ohrožují bezpochyby věru podivné paradoxy a rozpory.
José M. Rodríguez Tapia
Vedoucí oddělení civilního práva University of Malaga