Jestliže se v dubnovém čísle zabýváme pro a proti bleisure – tedy situací, kdy obchodní cestující kombinuje svou služební cestu s vlastní nebo dokonce rodinnou dovolenou – neměli bychom opominout také některé právní souvislosti tohoto nového společensko-ekonomického jevu. Cílem článku je upozornit na právní souvislosti významné především z pohledu dodavatele bleisure a z pohledu zaměstnavatele, který zaměstnanci bleisure dopřává.
Pro dodavatele bleisure je zásadní posouzení bleisure z pohledu zákona č. 159/1999 Sb., o cestovním ruchu. Je bleisure zájezdem? Mají obchodní a dovolenková část jiný režim? Podle platné právní úpravy je rozhodující, zda dodavatel poskytuje objednateli takovou kombinaci služeb cestovního ruchu, která naplňuje zákonnou definici zájezdu. Typicky půjde o kombinaci dopravy a ubytování. Jestliže se o příslušnou kombinaci jedná, je nerozhodné, zda byla kombinace dodavatelem poskytnuta pro účely obchodní cesty, nebo pro účely dovolené. Rovněž je podle zákona o cestovním ruchu nerozhodné, zda objednatelem je právnická osoba, zpravidla zaměstnavatel, anebo jednotlivec – obchodní cestující – zaměstnanec.
Popsaná koncepce se ale bude v blízké budoucnosti měnit. Česká republika je totiž povinna provést do svého právního řádu směrnici Evropského parlamentu a Rady (EU) 2015/2302 o souborných cestovních službách a spojených cestovních službách. Tato směrnice s účinnosti k 1. červenci 2018 zrušuje směrnici 90/314 o souborných službách, pobytech a zájezdech, která je v současnosti promítnuta do textu zákona o cestovním ruchu. Nová směrnice na rozdíl od staré ve svém čl. 2 odst. 1 písm. c) vylučuje ze své působnosti souborné služby a spojené cestovní služby „zakoupené na základě obecné smlouvy o pořádání pracovních cest mezi obchodníkem a jinou fyzickou či právnickou osobou, která jedná za účelem souvisejícím s její obchodní činností, podnikáním, řemeslem nebo povoláním“. Tato výjimka byla přijata s cílem zamezit přílišné regulaci a mají z ní profitovat podnikatelé, kteří se profesionálně zabývají organizací služebních cest. Výjimka znamená, že až bude do zákona o cestovním ruchu promítnuta nová směrnice, mělo by z něj vyplývat, že businessová část cesty zájezdem není a její dodavatel nemá povinnosti pořadatele zájezdu. Odpočinková část už ale zájezdem při existenci příslušné kombinace služeb bude. Z uvedeného lze vyvodit, že i v budoucnu budou moci bleisure poskytovat v zásadě jen cestovní kanceláře.
Odlišný účel obchodní a odpočinkové části bleisure má dopady na práva zákazníka vůči dodavateli. Za obchodní část balíčku služeb obchodní cestující kupříkladu nemůže žádat náhradu za ztrátu radosti z dovolené, ta mu případně přísluší jen za dovolenkovou část. Tento specifický nárok vzniká přímo cestujícímu, nikoli jeho zaměstnavateli. Další nárok – právo na náhradu škody – má ten, komu byla škoda způsobena. A konečně právo na slevu z ceny může uplatňovat ten, kdo dodavateli cenu zaplatil. Kdo dodavateli za příslušnou část bleisure platí, může mít dopady i na určení, zda bleisure jako celek nebo jeho část jsou zájezdem, a zda jej tudíž musí poskytovat výhradně CK. Dodavatelům, kteří by s tímto kritériem rádi kalkulovali při nastavení svého businessu, bychom ale doporučili individuální konzultaci.
Zaměstnavatelé dopřávající svým zaměstnancům bleisure by měli vědět, že český právní řád s bleisure počítá, a to v § 160 zákoníku práce, který upravuje přerušení pracovní cesty. Ustanovení řeší především náhradu za jízdní výdaje, a říká, že po přerušení pracovní cesty hradí zaměstnavatel jízdní výdaje pouze do výše, která by náležela zaměstnanci v případě, že by k přerušení pracovní cesty nedošlo. Laicky řečeno, pokud je zpáteční letenka s využitím bleisure dražší než let pouze na jednání a zpět, doplatí si zaměstnanec rozdíl. Zákon neupravuje, jak je to s dalšími náhradami (např. stravné), nicméně odborníci se shodují v tom, že stravné bude náležet za část před přerušením, nebude náležet po dobu přerušení a za dokončení pracovní cesty opět náležet bude.
Zajímavá bude také otázka případného pracovního úrazu. Aktuální judikatura potvrzuje, že ani na typické služební cestě není každý úraz úrazem pracovním. Např. pokud bude zaměstnanec na celotýdenní konferenci a jeden z večerů si zajde na pivo a tam dojde k úrazu, není to úraz pracovní, protože zajití si na pivo v zásadě není plněním pracovních úkolů. S ohledem na to lze patrně dovodit, že úraz v průběhu přerušení pracovní cesty pracovním úrazem nebude, naopak úraz na zpáteční cestě, i když s manželkou a dětmi, by pracovním býti mohl. Podle okolností konkrétního případu pak bude třeba rozklíčovat, zda bude k odpovědnosti hnán zaměstnavatel, dodavatel bleisure anebo místní poskytovatel. Teoreticky mohou nastat všechny tyto varianty a některé i vedle sebe. Zaměstnavatel by rozhodně neměl kalkulovat s tím, že se zbaví rizika odpovědnosti za pracovní úraz, jestliže zaměstnance vyšle na cestu s využitím vše organizující cestovní kanceláře.
Autory textu jsou Klára Dvořáková.a Petr Veselý,
advokáti společnosti Holubová advokáti s. r. o.