Autorské poplatky? Výpalné? Něco mezi tím.

V říjnovém čísle COT Businessu jsme zveřejnili „Petici uživatelů předmětu ochrany podle autorského zákona“ a koncem téhož měsíce její iniciátor, Sdružení podnikatelů v pohostinství a cestovním ruchu HO.RE.KA ČR, svolal na toto téma tiskovou konferenci.

O co sdružení HO.RE.KA ČR jde? V žádném případě nezpochybňuje zákonný nárok umělců, autorů a dalších nositelů autorských práv na jejich odměnu, ale jaksi velmi nesouhlasí s tím, jakým způsobem se vybírá. Není čemu se divit. Počet kolektivních správců s licencí od Ministerstva kultury neustále stoupá, rovněž položky v jejich sazebnících mají znatelně rostoucí tendenci. Navíc se chovají jako monopolní výběrčí a provozovatelé zařízení, jichž se autorský zákon týká, nemají jinou možnost než akceptovat jejich podmínky.

Jedním z hlavních bitevních polí, kam sdružení HO.RE.KA vytáhlo, se týká hotelových pokojů, které dosavadní autorský zákon považuje za veřejné prostory (ony to nejsou jen hotelové pokoje, ale také pokoje v nemocnicích, domovech důchodců, a v severských státech je situace ještě horší – tam jsou to i prostory taxíků a mateřské školy). Pokoj jako veřejný prostor podle dosavadního autorského zákona charakterizoval viceprezident HO.RE.KA Vít Pechanec takto: „Představte si, že přijdu do hotelu, uzavřu s ním smlouvu o ubytování a unaven odeberu se na pokoj. Zapnu si televizi, kde právě probíhá přenos z hokeje, a najednou mi na pokoj vtrhne deset lidí z ulice, kteří ten zápas také chtějí vidět.“

HO.RE.KA zdůrazňuje, že do hotelového pokoje nesmějí bez povolení ani zaměstnanci městské, státní a cizinecké policie, těžko lze tedy takový prostor považovat za veřejný.

Vzhledem k tomu, že veškerá jednání s kolektivními správci byla k ničemu, rozhodlo se sdružení HO.RE.KA zvolit parlamentní cestu, uspořádat petici a navrhnout novelizaci autorského zákona č. 121/2000 Sb. Smysl novelizace lze shrnout do požadavku, aby došlo k odstranění nerovného postavení kolektivních správců a uživatelů předmětu ochrany.

Počin sdružení HO.RE.KA je chvályhodný a zřejmě jediný možný, aby se tomuto segmentu průmyslu cestovního ruchu nějak ulevilo. Osobně si ale myslím, že je to látání děr v prohnilé zdi dobrými cihlami. Umožňuje-li nějaký zákon této země, aby si kdokoliv vymyslel předmět ochrany (např. používání bleděmodré barvy, hájení zájmů sportovních komentátorů atd.), dostal na to licenci od MK ČR a pak prostě začal vybírat peníze, pak je to špatný zákon. Dále: je možno pochopit, že autoři a interpreti mají dostávat své tantiémy. Ale vybírání poplatku za použití nosiče (hudebního, audiovizuálního atd.) je zjevný nesmysl – ten poplatek má zaplatit buď vydavatel, nebo má být v ceně výrobku.

Jsou tu ale další podstatné věci, kterých se ale návrhy sdružení HO.RE.KA ČR nedotýkají, protože nespadají pod jeho působnost. Nicméně každý plátce poplatků podle autorského zákona má právo vědět, kam jeho peníze půjdou. Co se děje s finančními toky, plynoucími do ochranných organizací, nikdo neví. Nejsou schopny – nebo ochotny – říci, kolik z vybraných částek spotřebují na vlastní provoz a kolik jich rozdělí. Když jsem se jich ptal, podle jakého klíče rozdělují autorům a výkonným umělcům jejich odměny, bylo mi řečeno, že je to tak dokonalé a tak složité, že bych to stejně nepochopil. Seznamy umělců a interpretů, které tyto organizace zastupují, nejsou k dispozici (s výjimkou OSA). Navíc se na celé situaci přiživují ještě takzvané servisní organizace, které obcházejí podnikatele a uzavírají s nimi smlouvy, čímž vzniká další prostředník, v jehož kapsách mizí část vybraných peněz.

Sečteno a podtrženo: systém vybírání autorských poplatků se jeví býti neprůhledným, nedůvěryhodným a podezřelým. Nikdo neví, za co platí, a málokdo ví proč. Sdružení HO.RE.KA je ochotno přistoupit na paušální poplatky, ale odstupňované podle míry komerčnosti, tj. podle něho by se měl platit jiný paušál za komerční diskotéku a jiný za školní výchovný koncert. Je to jistě první krok k nastolení jakéhosi oprávněného způsobu vybírání poplatků. Jenže když to je paušál, pak to není poplatek autorům a výkonným umělcům. Pokud pravidlo zní: „Když nezaplatíš, půjdeš k soudu a vůbec se s tebou nebudeme bavit,“ pak jde o výpalné. A jestliže přistoupíme na rozumné a podle komerčnosti veřejné produkce odstupňované paušály, není to pořád nic jiného než dodatečné zdanění určitého segmentu cestovního ruchu.

Dean Valášek