Novelizovat zákon č.159/1999 Sb.!
Jakkoliv zákon č. 159/1999 Sb., o některých podmínkách podnikání v oblasti cestovního ruchu, splňuje svůj hlavní úkol ochránit a uklidnit zákazníka pokud jde o riziko úpadku cestovní kanceláře, má tento zákon stále ještě řadu nedostatků. Některé z nich byly zřejmé od samého počátku, ale nebyla politická vůle je řešit, jiné se v celé šíři odhalily poměrně nedávno. Návazně na požadavky ACK řešit některé problémy, které se projevily v souvislosti s kauzou CK Sunny Days, se proto uskutečnilo jednání na ministerstvu pro místní rozvoj, zda je potřeba novelizovat zákon 159/1999 Sb. a v jakých směrech.
Bylo konstatováno, že revize evropské Směrnice Rady EU č. 90/314/EHS není v takovém stadiu, aby byla zavedena do národních legislativ dříve než v roce 2013, pravděpodobně ještě později. ACK ČR proto navrhuje, aby zákon č. 159/1999 Sb. byl novelizován s cílem odstranit jeho největší slabiny: omezit možnost obcházení zákona nepodnikatelskými subjekty, zmírnit nerovnoprávnost v postavení cestovních kanceláří a pojišťoven a v neposlední řadě upravit zajištění cestovních kanceláří tak, aby krylo skutečná rizika a nikoliv firemní akce, fakturované vesměs ex post. ACK již předala ministerstvu i konkrétní paragrafové znění svých návrhů.
ACK požaduje především rozšíření povinností, které má cestovní kancelář jako organizátor zájezdů, na všechny subjekty, které nabízejí a prodávají kombinace služeb dle § 1 zákona a nejsou podnikateli. Tak to od počátku vyžaduje platná Směrnice 90/314/EHS, tak to mají například i na Slovensku – jen u nás stále ještě kdejaký spolek či jiná instituce vesele prodává zájezdy – a ještě láká klienty na to, že to umí levněji.
Cestovní kanceláře by neměly být zcela odkázány na milost a nemilost pojišťoven. Tento stav odporuje nejen zdravým zásadám, ale i obecným zákonům. Proto by vedle pojištění měla být uzákoněna možnost jistit cestovní kancelář formou bankovní garance. Banky by samozřejmě nezajišťovaly případné faktické vypořádání s klienty – ale to lze sjednat s asistenční službou či podobnou institucí.
Další absurditou, zatěžující cestovní kanceláře, je fakt, že stejná ochrana platí i pro zájezdy prodané podnikatelům pro jejich firemní akce. V žádném jiném oboru neexistuje, že by pro vzájemné obchody podnikatelů existovalo nějaké povinné ručení, nadto takové akce jsou zpravidla fakturovány ex post, takže veškeré riziko nese cestovní kancelář, která paradoxně musí mít pojištění pro případ svého úpadku.
Dále ACK navrhuje upřesnit povinnost zprostředkovatele prodeje zájezdů uvádět organizátora konkrétního zájezdu tak, aby se jej zájemce dozvěděl i na internetu dříve než musí splnit jakoukoliv povinnost nebo dlouho pracně jeho název hledat.
IATA sekce prodejců letenek ACK ČR
– platforma pro jednání s leteckými společnostmi
Obchod s letenkami je oborem, kde vítězem je bezesporu internet – a na trhu je již jenom otázkou, zda jej použijí klienti přímo, nebo dají přednost cestovní kanceláři, protože ta jim současně prodá nejen svůj čas a schopnosti vyhledat nejvýhodnější spojení, ale zároveň i ostatní potřebné služby v místě určení. Díky tomu si cestovní kanceláře stále udržují převahu – pohříchu jen tu prodejní. Co se týče obchodních podmínek, chovají se letecké společnosti již nějakou dobu dosti suverénně a často pozapomínají, že orientace na okamžitý prodej za co nejvýhodnějších podmínek, často výslovně znevýhodňující obchodní partnery, nebo přinejmenším ignorace jejich podmínek a potřeb, nemusí být tou nejvýhodnější investicí do budoucna.
Proto, aby letecké společnosti byly vůbec ochotny cestovním kancelářím naslouchat, bylo třeba vytvořit platformu s dostatečným kreditem na trhu. V rámci Asociace cestovních kanceláří působí již dlouhá léta IATA sekce prodejců letenek. Ta se etablovala jako stálý partner a účastník zasedání APJC, kde se jí daří nevýhodná rozhodnutí leteckých přepravců mírnit nebo přinejmenším oddalovat. Angažovanost ve věci hájení zájmů prodejců letenek nakonec přivedla pod křídla sekce IATA ACK prakticky všechny velké hráče na trhu spolu s řadou středních a malých, takže sekce IATA má dnes bezesporu potřebnou vyjednávací sílu.
První, kdo tuto okolnost pochopil a chopil se nabídky dialogu, byl národní letecký dopravce – ČSA. Jeho obchodní ředitel Jiří Marek na poslední schůzce sekce 5. října vyjádřil politování nad některými nedorozuměními a přehmaty v minulosti, vysvětlil strategii ČSA směrem k cestovním kancelářím a slíbil pokračující dialog, kdykoliv bude třeba. První konkrétní vlaštovkou je vytvoření pracovní skupiny, která bude jednat o připravovaném knihovacím manuálu ČSA tak, aby co nejlépe vyhovoval oběma stranám. ČSA rovněž upustí od původního úmyslu zpoplatnit platby platebními kartami.
Účastníci schůzky sekce IATA se shodli, že ACK ČR je jedinou platformou, na které lze hájit zájmy prodejců letenek a vést rovnoprávný dialog s leteckými společnostmi. Prodejci letenek, kteří dosud zůstali stranou a mají zájem tuto výhodu využít, nechť kontaktují sekretariát ACK.
Při tvorbě katalogu pozor na ceny
Letos si musí všechny cestovní kanceláře, které své katalogy tisknou, dát zvýšený pozor na to, jak budou tyto katalogy sestaveny. Tentokrát již bez pardonu pro všechny platí novela zákona o cenách č. 403/2009 Sb., která svým požadavkem na uvádění konečných cen znamená pro cestovní kanceláře nejedno úskalí. Je totiž chybou domnívat se, že zákonu učiní zadost ten, kdo k základní ceně zájezdu přičte letištní taxy a palivové příplatky – a má cenu konečnou. Může, ale nemusí tomu tak být.
Poplatků a cen podle různých okolností je totiž celá řada – a všechny je potřeba se zněním zákona nějak srovnat. Komentář k novele zákona o cenách a povinnostech cestovních kanceláří vyplývající z ustanovení § 13a, který společně uznávají jak ministerstvo financí, tak i Česká obchodní inspekce, získali zájemci ústně na semináři pořádaném asociacemi cestovních kanceláří na loňském veletrhu MADI. Písemně jej obdrželi všichni členové ACK (a jako mimořádnou službu i všichni zájemci, kteří se na ACK obrátili bezprostředně poté). Vědí tedy, že nemusí do konečné ceny přičítat poplatky za víza ani třeba jakékoliv fakultativní služby. Tak trochu šaráda nastává u nejrůznějších místních tax. Tam totiž záleží na tom, kdo je vybírá, resp. jakým způsobem se platí.
Nejošidnější (a nejhrůznější) je však názor ministerstva financí, že konečná cena musí být v každém případě vyjádřena částkou, nikoliv procenty. Takže cestovní kanceláře – POZOR! Podle takového výkladu nemůžete paušálně uvést, že u vaší cestovní kanceláře mají důchodci pět či kolik procent slevy! Museli byste uvést částku, kterou důchodce skutečně zaplatí! Jenže to by při tištěném katalogu stálo pomalu tolik, kolik dělá ta sleva! Možnosti úniku jsou dvě (krom té nejjednodušší, ale nejzrádnější: počítat, že si toho kontrola nevšimne). Konečná cena nemusí být vyčíslena, „jestliže jde o jednorázovou plošnou všeobecnou časově omezenou nabídku poskytnutí bonusu pro kupujícího např. u příležitosti Mezinárodního dne dětí, výročí existence cestovní kanceláře, státního svátku země cílové destinace apod., kdy by se nejednalo o změnu nabídkové ceny, ale o poskytnutí bonusu z celkové úhrady nákupu“. Jenže toto není zrovna ten nejčastější případ uplatňování slev.
Takže zbývá poslední možnost, tak trochu ve stylu chytré horákyně: „uvedení obecné komerční nabídky v katalogu, že určitým osobám mohou být poskytnuty slevy při splnění určitých podmínek, o kterých budou informováni v cestovní kanceláři a podobně. Tak se totiž nejedná o zveřejnění konkrétní cenové nabídky, ale o informaci o možnosti vyžádat komerční slevu. Postup v takovém případě odpovídá ustanovení § 13 odst. 2 písm. c) zákona o cenách“. Takže doufejme, že se kontrolní vlk napapá a cestovní kancelář zůstane celá, když v katalogu uvede informace o tom, že důchodce si může vyžádat při splnění určitých podmínek slevu až x %. Skoro by se chtělo vypsat soutěž o co nejvtipnější oznámení first minute cen.
Ing. Eva Mráčková,
vedoucí sekretariátu ACK ČR
