Ministerstvo financí předkládá v rámci vnějšího připomínkového řízení odborné i široké veřejnosti k veřejné diskusi návrh novely zákona o cenách a zákona o působnosti orgánů České republiky v oblasti cen. Zaslané připomínky a podněty ministerstvo financí vyhodnotí a zváží jejich zapracování do předloženého návrhu. (Najdete na první stránce webu ministerstva.)
Ministerstvo financí tak v praxi ukázalo, že informace a možnost se vyjádřit má každý, kdo čte jeho weby, a ke cti MF budiž řečeno, že návrh zaslalo také adresně podnikatelským sdružením, takže informace na webech není žádným taktickým manévrem. Potud si zaslouží jedničku s hvězdičkou – nevím o jiném vládním úřadu, který by tak činil se svými návrhy.
Jinou věcí ovšem je načasování a návrh sám. Na jedné straně jsou zde předpisy EU ve zbožové oblasti, které si zřejmě nějaké úpravy českého práva žádají, na straně druhé se novela iniciativně zaklíňuje i do úzce vymezeného okruhu služeb v cestovním ruchu, ve kterých EU sama nemá jasno (a všechny signály svědčí o tom, že jen tak jasno mít nebude). Proč chce Česká republika Unii nejen dohnat, ale i předehnat? Protože média díky atraktivitě tématu a soustředěnému přísunu palebného materiálu ze strany Sdružení obrany spotřebitelů z problému ceny zájezdů udělala prvotřídní politikum. Každý, kdo se v problematice nevyzná zcela důkladně, snadno podlehne pokušení ochránit spotřebitele před zlými cestovními kancelářemi co nejtvrdší regulací. Sečti a podtrhni cenu vč. všech příplatků – ne v cestovní smlouvě (tam se to přece dělá už dávno), ale už v katalogu, na letáku a v inzerátu, ať to stojí, co to stojí. Paradoxně ten, kdo začal od cen odlupovat příplatky – letecké společnosti, takto činit nemusí, a to ani podle posledního návrhu novely. S odůvodněním, že to ještě před její účinností vyřeší EU. Jenže ta už předvedla, že mezi návrhem a schválením mohou ležet světelné roky, a krom toho – v každém případě se cenový zákon týká jen prodeje konečnému spotřebiteli, takže cestovní kanceláře budou od leteckých společností dostávat ceny nadále tak, jak se těmto společnostem zlíbí (protože u charterových letů mají na našem trhu navrch).
Co by tedy nastalo, kdyby návrh novely prošel beze změny? Cestovní kanceláře by byly nuceny do cen promítnout rizika zvýšení všech leteckých tax (a více využívat administrativně složitějšího institutu změny ceny dle § 852 c zákona č. 159/1999 Sb., což prodraží náklady a zase se promítne do cen). Nebudou-li se zájemcům o zájezdy ceny líbit, nakoupí snadno po internetu podobné služby ze zahraničí (kde žádná taková zákonná omezení nejsou), případně přímo u leteckých společností nebo u dalších subjektů (kde nejsou nejen taková omezení, ale ani ochrana zákona 159/1999 Sb.). Kdo na to doplatí? Logicky nejvíc cestovní kanceláře, ale řetězovým efektem Česká republika, protože obraty a daně se přesunou jinam, a last but not least zákazníci, protože ve jménu jejich ochrany mnozí z nich o každou ochranu přijdou. Většina našich občanů si totiž dovede velmi dobře sečíst tři či čtyři položky v katalogu, ale nedovede rozpoznat, co je seriozní nabídka a co polopodvodné timesharové firmy, na které jsou zatím české zákony krátké. Nevydělají ani prodejci, kteří si bláhově myslí, že při tzv. „konečných cenách“ obdrží větší provize. Omyl. Balík k rozdělení se nemá jak zvětšit a cestovní kanceláře umí počítat – takže z většího základu by daly menší procenta.
Asociace cestovních kanceláří proto jde do připomínkového řízení se stanoviskem, že k ochraně klientů stačí účinně vymáhat, aby zákazník byl o všech povinných poplatcích informován, což zákon 159/1999 Sb. stanovuje od svého počátku dostatečně. Pro jakékoliv další změny bude lépe spojit úsilí s experty nejen u nás, ale i v EU, a mít přitom vždycky na zřeteli, že v globálním světě, kde internet se stává čím dál významnějším prodejním nástrojem, je protismyslné vymýšlet úzce místní regulace. Věřme, že na poradě 10. června i následně zvítězí logika nad populismem.
Text: ing. Eva Mráčková,
vedoucí sekretariátu ACK ČR